Jdi na obsah Jdi na menu
 



Onemocnění kůže a úprava srsti psů
Onemocnění kůže patří k nejčastějším příčinám, pro které majitelé psů navštíví veterináře. Až na výjimečné případy většinou nejde o onemocnění, které by pacienta závažně ohrožovalo, ale určitě lze říci, že kožní potíže psovi život značně znepříjemňují a dokážou velmi obtěžovat i jeho okolí. Do této oblasti patří například zvýšená svědivost, která má nepříjemný dopad na psa i na stav nervů jeho majitele. Lidem vadí i onemocnění často provázená nepříjemným zápachem a třeba i to, že leckomu se pes s nemocnou kůží vysloveně oškliví a že i v případech, kdy nejde o záležitost infekční, mají obavy z nakažení.
O příčinách způsobujících onemocnění kůže se toho v současné době ví hodně. Hovoří se například o parazitech, bakteriích, plísních, kvasinkách, hormonálním rozladění, stále stoupá počet alergických psů a velkou roli hraje samozřejmě i výživa. V mnoha případech se příčiny různě kombinují a léčba může být, stejně jako u lidí, záležitostí dlouhodobou a po všech stránkách náročnou. Trochu je smutné, že se občas hledá složitý problém tam, kde je příčina celkem jednoduchá a že léčba je směřována na zevní příznaky, což je pochopitelné, ale příčina zůstává stranou.
Onemocnění kůže může vyvolat majitel psa svojí nevhodnou péčí a je třeba konstatovat, že negativní dopad může mít péče nedostatečná, stejně jako péče přehnaná. Výsledkem může být narušená kůže, která se stává vstupní branou pro všechny možné typy infekcí. Jednoznačný návod na to, co je správné, není možný. Péče o srst se u jednotlivých plemen značně liší. Jinak je třeba pečovat o naháče, jinak o hladkosrstého foxteriéra a jinak o bearded kolii obdařenou krásnou srstí. V každém případě by mělo platit, že to, co děláme, by v rámci možností mělo co nejvíce odpovídat tomu, co je pro dané plemeno přirozené a že bychom měli respektovat i specifika určitého jednotlivce.
Často se na očistu psí kůže díváme z pohledu výhradně lidského. Takovým typickým příkladem je koupání. Je pochopitelné, že pes, který s námi sdílí byt a velmi často i lůžko, musí být čistý. Už méně pochopitelné je, že mnoho lidí uvažuje způsobem - já se každý den koupu, budu každý den koupat i svého psa a zcela při tom zapomínají na skutečnost, že psí kůže bude s největší pravděpodobností reagovat velmi negativně. Zvláště v zimním a tedy i blátivém období by měli majitelé zvažovat, zda je z hlediska psa vhodnější nechat nečistotu zaschnout a pak vykartáčovat či zda je rozumné po každé vycházce použít sprchu. Jsou psi, kterým podobný přístup nevadí. Mnoho z nich však bude reagovat podrážděním kůže, které může vyústit v obtížně řešitelný problém. Kdo se potýkal u svého psa s opakovaným zánětem kůže v meziprstí, určitě ví, o čem je řeč.
Velmi důležitým obdobím z hlediska péče o srst je doba línání, tedy doba, kdy pes vyměňuje starou srst za novou. V dřívějších dobách k něčemu podobnému docházelo pravidelně dvakrát ročně. Na jaře pes vyměnil hustou zimní srst za osrstění letní a na podzim se zase k zimnímu kožichu vracel. Divoce žijící zvířata se dokážou staré srsti zbavit sama. U psů je velmi často potřeba lidská pomoc. Mrtvou a nevylínalou srst je možné přirovnat ke staré trávě. Pod tou nový travnatý kožíšek také obtížně narůstá. Starší kynologové věděli, že v obdobích línání je třeba psa častěji česat a kartáčovat, a starou a odumřelou srst také odstranit. Dnes je situace daleko složitější. Psi s námi sdílejí teplo ústředního topení a jasně nejsou vyjádřeny ani teplotní rozdíly v jednotlivých ročních obdobích. V praxi to znamená, že většina psů (i koček) líná v průběhu celého roku a že majitelé s tím musejí počítat. Pravidelné česání a kartáčování by mělo být součástí pokud ne každodenní, tedy každotýdenní psí hygieny. Výjimku tvoří plemena, u kterých k línání nedochází. Jedná se například o české teriéry, kerry blue teriéry nebo pudly. V jejich případě je však pro změnu třeba hlídat, aby nedocházelo k plstnatění srsti. Otlaky a zapařeniny pod takovým chuchvalcem srsti spojené maltou špíny a prachu mohou být základem pro velmi nepříjemný zdravotní problém.
Zcela samostatnou skupinu tvoří z pohledu línání hrubosrstá plemena. Ten, kdo chce správně udržovat srst například teriérů, musí nahlédnout do jejich historie. Teriéři byli chovaní jako psi lovečtí a svůj původ našli v Anglii, Irsku a Skotsku. Ti, kteří je používali, hledali psy malé, rychlé, odolné proti nepřízni počasí a ochotné následovat zvěř do kamenitých nor i bahnitých oblastí vřesovišť. Hledali i psy, jejichž srst musela splňovat několik základních podmínek. Musela chránit psa před zimou, musela být v rámci možností odolná proti vodě (vlhko z typického ostrovního počasí nesmělo proniknout na kůži), nesměla na sebe vázat nečistoty (pes obalený bahnem určitě není příliš pohyblivý) a stejnou kvalitu musela vykazovat v průběhu celého roku. Výsledkem chovatelské snahy byli psi s hustou neprodyšnou podsadou a hrubými pesíky. Jejich srst nelínala jednorázově, ale v průběhu celého roku a k tomu, aby odumřelý chlup vypadl, bylo třeba mechanické pomoci. Prostě za něj něco (křoví) nebo někdo (majitel) musel zatáhnout. Dnešní teriéři v mnoha případech zvěř do nor nenásledují. Po předcích jim však mimo typické povahy zůstala i stejná hrubá srst, která stále k tomu, aby se vyměnila za novou, potřebuje mechanickou pomoc. Hrubosrstí teriéři se proto trimují, neboli česky řečeno „oškubou“. Tento typ úpravy není jednoduchý. Vyžaduje určitou zkušenost, protože vytrhnout chlup celý i s kořínkem není úplně snadné a vyžaduje i zodpovědnost. Kvalitně otrimovat například velšteriéra je práce na dvě hodiny. Oholení mašinkou nebo ostříhání vyžaduje třetinu času. Trimování je náročné také z hlediska použitých nástrojů. Pokud někdo vezme trimovací nůž s ostrou čepelkou, chlup nevytrhne, ale přeřízne nebo přetrhne a výsledek je stejný jako v případě stříhání. Člověk věci neznalý si řekne, že vlastně o nic nejde. Srst možná nebude mít standardní kvalitu, ale pes bude vypadat dobře. Skutečnost je jiná. Zbytky mrtvé srsti zůstávají v kůži, samovolně nevylínají a psa svědí. Ten se začne drbat, kůži poraní a vstupní cesta pro bakteriální nebo kvasinkovou infekci je otevřená. Situace se pak pravidelně opakuje, majitelé jsou smutní nad tím, že mají psa s vlohou pro onemocnění kůže. Jejich pes je však normální, pouze ten, kdo ho upravuje, nemá ty správné znalosti. Je třeba přiznat, že opakované stříhání hrubosrstých teriérů většinou vede ke změně charakteru jejich srsti. Ta za nějakou dobu ztratí svou typickou hrubost, je kudrnatá, měkká, bez podsady a bez lesku. Svého nositele proti nepřízni počasí nechrání, on už to však většinou vzhledem ke stylu života svého pána nepotřebuje. Než však ke změně srsti dojde, vytrpí si většina psů a s nimi i jejich pánové své.
Často si myslíme, že péče o srst je otázkou krásy. Do určité míry je to i pravda. Jistě je příjemnější potkávat čistého a voňavého psa s vyčesanou srstí než zaknocené zapáchající zanedbané zvíře. Myslíme si také, že úprava srsti musí odpovídat požadavkům standardu příslušného plemene. I to je pravda, ale ne úplná. Znění standardů není záležitost samoúčelná. Jednotlivá plemena byla vyšlechtěna pro nějaký účel a jejich exteriérové znaky tomu účelu odpovídají. Dnes už má plemeno možná zcela jiné využití. Vlastnosti zděděné po předcích však vykazuje stále a rozumný majitel by se měl zajímat o to, proč je má. V praxi to může znamenat, že ku prospěchu svého psa i prospěchu svému bude lépe vědět, jak o něj pečovat.